Odvaha mé životní lásky



Je moc krásná, …i když její vyslovení vzbouzí protiklady, je v ní schován strach, který nás paralyzuje a nutí setrvat na místě nebo utéct do bezpečí a na druhé straně obrovská touha skutečně žít, touha po poznání a samozřejmě i víra a tvořivost. Tím, o čem se chci dnes s vámi podělit je ODVAHA.


Každý z nás se s ní v životě x-krát v nějaké podobě setkal a buďto se s ní ztotožnil nebo ji nechal jen projít. Nechám na zvážení každému z vás, do jaké míry bylo dané rozhodnutí ,,stát nebo projít“ pro vás přínosné.


Pro mě je odvaha (úzce spjatá s pohodlností) o překonání strachu, že obrana v podobě ega bude rozbita na prach ….. no jo, když máš pocit, že se do tebe střílí, bolí to….. nejen fyzicky (kdy např. člověk zvrací vyčerpáním při běžeckém intervalovém tréninku nebo kdy si na zádech ve 2 500 m nad mořem nese polovinu své váhy), ale i té emociální (kdy po osmnácti letech opouští něco, co pro něho do té doby znamenalo jakýsi druh bezpečí a bublinu, ze které se mu nechtělo vylézt nebo když se ho dotýká smrt tak blízko, že jí cítí i v nejhlubší části sebe samého)…. A bolest přichází…. přichází právě v momentě, kdy v těch nepříjemných situacích upadáme do role oběti…… Díky tomuhle pochopení se učím z role oběti vědomě vystupovat a stávat se tvůrcem plně zodpovědným za vše, co činí.

A když přijde bolest tak silná, že vás v dané chvíli naprosto pohltí, tak tou největší odvahou je začít plakat a projevit na plno svou zranitelnost, nechtít být DOKONALÝM a působit dojmem, že VŠE ZVLÁDNU, ale nebát se ukázat své nejzranitelnější místo.

Všechny situace, ve kterých jsem myslela, že se poseru strachy (pardon za ten výraz, ale trefnější jsem nenašla :D ), že selžu, že to nezvládnu a přesto do nich šla, se mi neskutečně zúročily. A co jsem díky odvaze poznala? Svou sílu ve své zranitelnosti, uvolnění, svobodu, nádherné lidi, pomoc vždy, když jsem ji ani v nejmenším už nečekala, porozumění svému tělo a důvěru v něj a nádherná místa, kam si musí dojít každý sám a po svých.

A v neposlední řadě i Rosťu, kdy jsem myslela, že při svém prvním ponoru umrznu, držel mě tehdy za ruku ……….a drží mě za ni pořád bez toho, aniž bychom se museli vzájemně podpírat 🙏 Děkuji lásko, že jsi takový, jaký jsi :*

A tak přátelé jednoduše….buďte ODVÁŽNÍ ❤💫🙏


Autor Článku: Petra Macháčková



0 zobrazení